Chápal bych ten redukovaný handicap spíš, kdyby se turnaj nerozdělil na skupiny a hráli všichni pohromadě.

Technicky to samozrejme problem neni. Jsou tu vsak urcita pravidla pro turnaje a pro zarazovani turnaju do ratingu a tech se snazim drzet. Samozrejme, pravidla nepopisuji vzdy vsechny mozne situace, obcas to muze vest k mensim nelogicnostem. Nicmene (a tady se jiz opakuji), z meho pohledu to byl 1 turnaj (stejne jako ve Svatoskach, obdobne se pred lety stalo, ze nebyly do GP zarazeny 2 turnaje konane ve stejnem terminu, ale jen 1 z nich). Samozrejme, nic nebrani tomu, abychom meli i vice turnaju v jednom terminu, treba vsechny zarazeny do GP, ale o to nekdo musi pozadat (organizator) a nekdo to schvalit (STK), jinak by v tom byl curbes. Pravidla pro zarazeni do ratingu jako kategorie A rikaji, ze topka musu byt bez handicapu. Tim padem cely ten 1 turnaj nemuze byt A, vsechny skupiny onoho turnaje jsou tak B. To pravidlo muze znit (v danem pripade) nelogicky, bylo vsak formulovano s tim, ze o top skupine se predpoklada, ze bude zarazena do nejvyssi mozne kategorie. Ono je totiz taky nelogicke, ze vedlejsi skupina by mela byt zarazena do vyssi kategorie nez topka. Howngh.

Když někoho označíme za hnidopicha, použili jsme toto zajímavě znějící slovo jako označení, cituji Slovník spisovného jazyka českého, člověka, který “si všímá jen maličkostí, malicherností”, který je “omezený puntičkář”. Také prý se takovým lidem říká hnidař a Vladislav Vančura to slovo použil v podobě hnidous.

Slovo hnidopich prvně použil nebo spíš zpopularizoval politik, novinář a vydavatel Julius Grégr v článku, který vyšel roku 1886.

Když se zamyslíme nad výrazem hnidopich, asi nás napadne, že nějak souvisí se slovem hnida, pojmenováním vších vajíček. Ano, souvisí. Pro lepší pochopení oné souvislosti ocituji zase jednou z knížky Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem. “Hledati, vypichovati hnidy. Řeklo by se, že hledati vší vajíčka na slušných lidem bude počínáním marným, ale není: nějaká ta hnida se vždy najde, a aby ji našel, od toho je na světě hnidopich; nemluvě ani o případech, kdy najde něco, co je povážlivostí, chybou, vadou právě jen v jeho očích. Co je v životě pidimužíčků, prskavců, slintavců, kteří jásají své Heuréka! našedše hnidu. Co budulínků a valihrášků umných, chytrých, slovutných, kteří vypíchnuvše hnidu na cizí hlavě, začnou sami sobě skoro připadat jako muži.” Tak tedy, jak svědčí Pavel Eisner, hnida jako vší vajíčko, a vypichování, zdůrazňovaní malicherností podobných hnidám, daly vzniknout zajímavému, dodnes používanému slovu, které má pro většinu z nás nesrozumitelný původ.

(Michal Novotný)