Zdravím všechny příznivce a pozorovatele české goistické scény! Slíbila jsem Půlčíkovi, že napíšu na eGoban několik řádků o soutěži párů v Číně, tak po několika dnech, kdy jsem se jen občas dostala k internetu, mám konečně hotovo.
Tedy, soutěž byla uspořádána následujícím způsobem. Nejprve se odehrála základní kola amatérů – celkem třicet párů bylo rozděleno do čtyř skupin po sedmi až osmi. Hrálo se každý s každým, přičemž do vyřazovacích bojů postupovaly pouze dva nejlepší páry z každé skupiny. Zde pak na každého postoupivšího čekal jeden profesionální pár, tedy dalších osm párů – po dvou z Číny, Koreje, Japonska a Thaiwanu. Všechny tyto země přitom měly své zastoupení i mezi amatérskými páry. (more…)
Hned na úvod bych rád poopravil svůj první dojem z hotelové stravy. Přeci jenom je dostatečně čínská. Bohužel se v ní často vyskytuje koření, které mi vyloženě nešmakuje. Po týdnu se pomalu a jistě začínám(e) upínat k české kuchyni, protože zdejší jídlo je sice velmi pestré, ale pro nás Čechy tak trochu na jedno brdo. Hlavně přílohově – rýže, nudle, rýže, nudle… Jinak se tady troubí pořád stejně a uniformovaných je stále dostatek, takže se ničeho nebojím. Počasí se v minulých dnech umoudřilo, proto jsem neváhal a nekolikrát vyrazil do města. (more…)
Den první (druhý) – pátek
Po problematické cestě do Číny, kam jsem díky zpožděnému letadlu z Prahy dorazila o den déle (což znamenalo propásnutí opening ceremony v krojích místních menšin) a ještě k tomu bez zavazadla, jsem dorazila konečně asi hodinu před půlnocí na místo, tj. na letiště do Dali, kde na mě čekal nejspíš Mr. Chen a dvě Číňanky. Dovezli mě do hotelu, tam mě dovedli na pokoj, řekli mi, že snídaně je od tolika do tolika a hraje se od desíti hodin dopoledne. To, že jsem jim sdělila, že mi cestou ztratili zavazadlo, je buď nezajímalo, nebo mi nerozuměli. Angličtina uvítacího výboru byla ještě horší než mizerná.
Den druhý (třetí) – sobota
Při odchodu ze snídaně mě zastavil nějaký Číňan, jak jsem se později dozvěděla, další organizátor, dal mi visačku vážící se k turnaji a nějakou knížečku, nejspíš program celé akce. Bylo devět hodin ráno, za hodinu se mělo začít hrát. Neumíte si však představit stav, ve kterém jsem se nacházela. Nejen že jsem byla „lehce“ vystresovaná tím, že stále nevím, kde mám svůj kufr… Zjistila jsem totiž z toho programu, že se vlastně účastním profesionálního turnaje a ani ne za hodinu zasednu k partii s nějakou profičkou. Mé další kroky tedy vedly na pokoj (s krátkou zastávkou na recepci, jíž jsem svěřila nalezení a dodání mého zavazadla), kde jsem hledala uklidnění, nalezeno však nebylo… Nachýlil se čas a já jsem se se srdcem v žaludku vydala zpět ke hracímu místu. Goban, u kterého jsem měla hrát, jsem našla snadno, mé jméno Číňani zanechali v latince… (stejně jako Shikshinino jméno, ostatní jména byla ve znacích). Má budoucí soupeřka již za stolem seděla. Po rychlém zjištění, že nejspíš anglicky rovněž neumí, jsme se pozdravily úsměvem. Čas se zřejmě nachýlil, nějaký další Číňan, kterého jsem odhadla na rozhodčího (?), měl krátký proslov (čínsky). Má soupeřka se koukala stejně nechápavě jako já, tak jsem odvodila, že Číňanka to nejspíš nebude… Pak jsme začaly hrát. Partie skončila cca za půl hodiny díky mých neznalostí joseki apod. Poté mě tam odchytl nějaký Francouz (jmenoval se Max), který žije již nějaký čas v Číně a na turnaji byl jako novinář, psal článek pro nějaké francouzské forum o go. S pomocí jeho čínské přítelkyně jsme sehnali Jujo Jianga (9d, manžel Rui Nai-Wei), který mi partii (výtečnou angličtinou) okomentoval a od koho jsem se dozvěděla, avšak nezapamatovala, s kým jsem vlastně hrála. Následovalo přerušení partií a hromadný oběd. Cítila jsem se opět velmi nejistě, protože mě jako snad jedinou hráčku posadili k organizátorům… Po obědě jsme vyrazili s Maxem a jeho přítelkyní do města, které bylo plné turistů, pracujících Číňanů a samozřejmě obchodů pro turisty. Po společné večeři jsme se hromadně stěhovali do dalšího hotelu, který se nacházel půl hodiny cesty od toho prvního, v nádherném prostředí u jezera obklopeného vysokými horami.
Den třetí (čtvrtý) – neděle
V neděli se hrálo další kolo, s tím, že počet hráček (16) zůstal stejný, jelikož 8 nasazených v sobotu první kolo nehrálo. Já jsem opět trochu rýpla do „akce kufr“, to, že jsem ho ještě neměla, mě začalo mírně znervózňovat, to, že jsem byla jediná, koho to znervózňovalo, mi moc nepřidalo. Na recepci mi však mnoho nerozuměli, naštěstí jsem konečně objevila Číňanku organizátorku, která lehce angličtinou vládla. Svěřila jsem to tedy do jejích rukou, moc mile mě uklidňovala, ale večer, když jsem se zajímala, v jakém bodě celá akce vězí, odbyla mě tím, že na letišti dnes nikdo telefon nebral a že v neděli nepracují, že to vyřešíme zítra. To ale nebylo moc příjemné zjištění, v pondělí ráno jsme se totiž měli opět přesouvat, tentokrát již z Dali pryč, do města Kunmingu, vzdáleného asi 5 hodin busem. No nic se však asi dělat nedalo. Začala jsem se také zajímat o peníze, které mi měli dát za letenku z Prahy do Pekingu, slíbili, že mi je dají poslední den a přislíbili místo chinese money dolary. V tu chvíli celkem uspokojivá informace.
Dopoledne jsem strávila sledováním partií se Shikshinou a Korejkami, které již také vypadly. Shikshina prohrála s Číňankou 1d (sama však říkala, že je very strong, partii však ukázat nechtěla). Po obědě jsme se s ruskou reprezentantkou, Maxem a jeho slečnou opět vydali do města, tentokrát už jsem si tam chtěla koupit nějaké věci na sebe, přece jen jsem se už čtvrtý den ve stejném oblečení necítila moc dobře. Nebylo to však možné, turistické obchody nabízely pouze prapodivné hábity určitě ne na běžné nošení, nic jiného jsme nenašli. Alespoň Shikshina se vrátila z výpravy uspokojena, nakoupila čínský čaj pro svého učitele a přátele. Večer byl pak výjezd do nočního Dali, dostali jsme asi hodinku a půl rozchod, tak jsme s Maxem zavítali do nějakého podniku, dali jsme si Dali-beer a zahráli si partii. Tato partie byla pro mě také ta poslední, kterou jsem si v Číně zahrála. A opět jsem ji ani nedohrála do konce…
Den čtvrtý (pátý)
Díky přesunu do Kunmingu se tento den nehrálo a byl oficiální free day. V časných ranních hodinách jsme vyrazili z Dali vstříc Kunmingu. Cesta dlouhá, ale byla pastvou pro oči. Vedla totiž skrz nějaké hory, tu a tam se objevila řeka nebo malá zemědělská vesnička s políčky, na kterých pracovalo mnoho lidí. Vskutku romantické výhledy. Město Kunming již tak malebně nevypadalo. Zprvu působilo jako jedno velké prašné staveniště, zvláště v místech, kde se nacházal náš další hotel (který byl ovšem ok, ani v něm nebyla tolik zima jako v předchozích – na pokojích měli zavedeno topení). Krátce po příjezdu jsme měli oběd, kunmingská kuchyně mě nadchla, náš stůl obsahoval oproti Dali mnohem větší poměr masa a méně nakládané a vařené zeleniny, které tolik neholduji. Na tomto prvním kunmingském obědě jsem se definitivně přifařila ke Korejkám, které byly všechny moc fajn, stále se smály a tak. Po obědě mě vzali s sebou na bowling. Hrálo se o limonádu, náš tým měl po skončení této kratochvíle příjemné občerstvení zdarma. Poté jsem se opět vydala na průzkum po obchodech, okolí hotelu ale bylo mimo centrum a vypadalo spíš jako nějaká chudá čtvrť, kde byly pouze stánkoví prodavači s nepříliš lákavým zbožím. Opět jsem neuspěla. Na recepci jsem se večer dozvěděla, že o kufru zatím nic neví, že jim opět nikdo nezvedal telefon. Už jsem se rozhodla pro další den vložit do věci sama (což, jak se brzy ukáže, jsem měla udělat hned).
Den pátý (šestý)
Pro nehrající hráčky bylo pro dnešní den připravené hromadné sightseeing (placené), nezúčastnila jsem se ho však, nevím, jaké bylo. Já jsem se vložila do akce kufr. Na recepci jsem řekla, že chci, aby na letiště zavolali hned přede mnou, že jim nevěřím a tak vůbec jsem ztropila trochu scénu – a fungovalo. Za chviličku už jsem mluvila s nějakou slečnou z letiště, která mi oznámila, že kufr již od soboty trůní v Pekingu na letišti. Neuvěřitelné. Tak jsem si udělala obrázek o čínské ochotě pomoci jiným… Dohodla jsem se, že mi ho pošlou do Kunmingu. Hurá, byla jsem tak šťastná. Odpoledne jsem šla tedy opět s Maxem a Shikshinou do centra a užila si celkem bezstarostnou procházku. Večer jsem pak obdržela slavné zavazadlo (menší komplikace už ani nezmiňuju). Konečně se dobře spalo, dokonce jsem neměla po několika dnech bezesnou noc…
Den šestý (sedmý, poslední)
S velkým potěšením a uspokojením jsem si během snídaně vychutnávala obdiv ostatních, kteří byli na větvi z toho, že mám na sobě něco jiného než zbylých x dní. Vypadat zas jako normální člověk bylo moc fajn. Odpoledne jsem se vydala do centra vyměnit zbytek peněz a díky předchozím zkušenostem jsem se nenechala hned odbýt a peníze jsem šťastně, pravda, ne asi s nejlepším kurzem, vyměnila. Poslední chvilku jsem strávila v místním expo-parku, který byl plný různých druhů zahrad a miniatur čínských staveb. Přišlo tedy i trochu na turistiku. Večer jsem pak dostala slíbené peníze za letenku, rozloučila jsem se s Korejskou výpravou, odlétali již v noci. Pak jsem mohla jít balit. Domů jsem se těšila tak moc, že jsem skoro ani nemohla usnout.
Den sedmý (osmý, odlet)
Cesta zpět již proběhla bez větších komplikací.
O turnaji (informace od Shikshiny)
Tento druh MS žen Číňani pořádali asi po třetí. Shikshina se účastnila všech „ročníků“ (nedělá se pravidelně). Jako druhá hráčka za Evropu snad jednou, snad víckrát hrála Diana K. (nejsem si už jistá). Finále se bude hrát v květnu příštího roku, bude v něm hrát má Korejka a ještě jedna (myslím 4d). Podrobnější výsledky nevím, jak jste asi viděli, vše na netu ve znacích, ale psala jsem orgům, možná mi je pošlou, ještě chci zkusit Shikshinu.
Napsala: Klára Žaloudková
Má být úterý, ale před úterkem je ještě sobota a neděle, kdy naposledy před odletem do Číny navštěvuju domov a vychutnávám si okamžiky maminčiny péče. Víkend trávím přesně tak, jak jsem si představoval (a naplánoval). V sobotu, po pohodlném probuzení mě čeká snad jen přichystaná snídaně, poté úplně plná vana a pouhé odmočení, po obědě přichází první vlna vyčerpání, takže jsem se na dvě hodiny patřičně zamyslel. Odpoledne jsem se ponořil do Exuperyho, večer strávil u televize, kterou jsem už asi dva měsíce neviděl – teda kromě fotbalu – poté přišlo druhé vyčerpání a pro sobotu to bylo poslední. Neděli jsem absolvoval s obdobně náročným programem. Dopoledne motocyklové závody Jakuba Smrže a Lukáše Peška, odpoledne spanilá jízda Rossiho. S nasazeným tempem jsem se jako obvykle na vlak vypravoval až na poslední chvíli, a tak maminčin odvoz na nádraží mi přišel skutečně vhod. Poslední pusa a hurrráááá do Číny…
Celý článek
Napsal Luděk Šalom
Tedy, soutěž byla uspořádána následujícím způsobem. Nejprve se odehrála základní kola amatérů – celkem třicet párů bylo rozděleno do čtyř skupin po sedmi až osmi. Hrálo se každý s každým, přičemž do vyřazovacích bojů postupovaly pouze dva nejlepší páry z každé skupiny. Zde pak na každého postoupivšího čekal jeden profesionální pár, tedy dalších osm párů – po dvou z Číny, Koreje, Japonska a Thaiwanu. Všechny tyto země přitom měly své zastoupení i mezi amatérskými páry. (more…)
Ostatně jídelníček je i...