Reportáž z go kongresu 2006
Naše výprava ve Forum Romanum
Frascati je malebné městečko vzdálené asi půlhodinu vlakem z Říma. Větší část je na kopci, takže jsou z něj nádherné výhledy do okolní krajiny. Dominantou Frascati je vila s rozsáhlým parkem, která spíše připomíná zámek, bohužel však byla nedostupná veřejnosti. Jinak je to v podstatě vesnice plná kaváren, restaurací, cukráren, pizzerií a posedávajících Italů.
Hrací místnosti
Tolik proklínané hrací prostory byly ve skutečnosti docela ucházející, akorát mi trošku nedochází, kde by se hrálo, kdyby přijelo třeba 500 lidí. Jediná chyba byla v tom, že silnější hráči hráli v horší místnosti a to pravděpodobně proto, aby byli v jedné budově s prvními pěti deskami, které pořadatelé umístili přímo do muzea mezi exponáty ve skleněných vitrínách. Kyuovi hráči hráli ve více než důstojných prostorách hotelu Cacciani, kde měli hlavní stan i organizátoři. Měli dokonce servis v podobě chlazené minerální vody, o kterém se jiným mohlo jenom zdát. Zbylí danoví hráči hráli totiž v patře muzea a to v místnosti, která spíše připomínala malý hangár. Bylo tam dost špatné světlo, jelikož okenice byly z nějakého důvodu zavřené. Stačilo tudíž prohodit jednu polovinu startovního pole za druhou a tenhle nedostatek by nemusel existovat. Přece jenom začátečníkům a mírně pokročilým o tolik nejde a nejsou tak hákliví na podmínky.
Jak se hrálo?
Obrovská horní macmahonová skupina (od 4.danu výš) byla určitě velkou chybou, ale to už v tuto chvíli nemá cenu rozpitvávat. Našich hráčů se to víceméně až tak nedotklo.
Ondra jako naše jednička dopadl z naší vypravy nakonec nejlépe (devatenáctý), ale za svůj výsledek se může akorát stydět. Prohra za pozdní příchod na třetí kolo ho natolik rozhodila, že dokázal ztratit partii i s Dejanem Stankovičem a to si hráč jeho kalibru prostě nesmí dovolit. Reputaci si trochu napravil o víkendovém European Masters, kde předvedl mnohem zodpovědnější výkon a skončil nakonec pátý. Velice těsně prohrál v úvodu se Shikshinou a v souboji s Bajenarem pustil neprohratelnou partii, porazil Groenena a Csabu.
Vítek, jako náš druhý zástupce v top skupině, prožil dva odlišné týdny. V prvním zazářil a vyhoupl se až do první desítky, v druhém si musel „sbalit fidlátka“ a turnaj zakončil hořkou porážkou se svým krajanem.
Kubovi se celkově nevedlo a uhrál podprůměrné 4 body. Spokojení naopak mohou být dva sedmibodoví – Tomáš K. a Klára, přičemž prvně jmenovanému k tomu stačilo pouze devět kol. Oba se pravděpodobně dočkají 2. danu a upevní tak své mistrovské třídy. Martina získala polovinu z deseti možných bodů, takže nemusela smutnit, ale ani jásat. Anička po prvním týdnu nečekaně odjela domů, své skóre 3/5 už proto nemohla vylepšit. Vláďa prožil opravdu zvláštní turnaj, připsal si na konto 6 bodů, ale z toho minimálně dva byly více než podezřelé. Tomáš Č. udělal solidních 6 z 10, avšak za dvě výhry musel soupeřům hodně děkovat.
Z ostatních výsledků byly šokující hned dva v úvodním kole, kdy si R. Verhagen vyšlápl na jednoho z favoritů I. Shikshina a ještě více překvapivé bylo zakopnutí Kulkova se slaboučkým Zandveldem. Triumf Světlany Shikshiny v hlavním turnaji i v European Masters čekal asi málokdo, ale musím podotknout, že zvítězila zcela zaslouženě. To, že si Alexandr Dinerstein nedokáže poradit s japonským hráčem, kterého Kuba strčí do kapsy, přece není její chyba. Navíc porazila „nepřemožitelného“ Park Chi Seona! Takže vzkaz pro Sašu: „Nech si kecy na koledu a zkus to příští rok ve Villachu.“
Doprovodné turnaje, které jsou povětšinou velmi oblíbené, byly z české strany v podstatě bojkotovány, ať už z absence finančních cen či vzdálenosti od ubytování. Vitek byl v tomto ohledu nejaktivnější, jelikož nastoupil s Aničkou na párové go a s finskými kolegy vybojoval v turnaji čtyřčlenných týmů výborné 2. místo. Tradiční víkenďák zlákal pouze čtveřici našich. Kuba si spravil chuť z hlavního turnaje a ukázal, že partie na kratší čas mu svědčí mnohem více. Porazil dokonce pozdějšího přemožitele Dinersteina (Yoshida Takao) a uhrál 4 z 5. Stejně se činil i Vláďa. Klára s Tomášem Č. udělali 3 body.
Profíci
Z profesionálů nejvíce zazářila hvězda zvaná Takemiya Masaki (9.p), i když v dějišti kongresu strávil jenom pár dní. Přestože jsem si s ním neměl možnost popovídat, pouhá jeho přítomnost poukazovala na to, jaká je to osobnost ve světě profi-go. Jeho dvouhodinová přednáška o filosofii go, kterou mírně kazila nepříliš připravená překladatelka Yuki Shigeno, to pak jasně dokázala. Z jeho povídání by se dalo vytáhnout pár hesel, které nejvíce zdůrazňoval a opakoval:”… není důležité, jak je kdo silný, jestli je začátečník, profík či normální danový hráč. Je úplně jedno, jaké tahy hrajete. Ať si říká kdo chce co chce, že tohle je špatně a správně se hraje tak a tak. Ne. Jde jenom o vás. O váš pocit, cítění, jde o to mít radost ze hry, musí vás partie těšit, ….” V tomhle duchu se to rozebíralo ještě dále, avšak shrnuto a podtrženo: nejdůležitější je feeling!
O Saijovi není třeba moc mluvit, to je prostě krásný človíček a pro mne žijící legenda, přestože nevyhrál žádný velký turnaj.
Řím
Italská metropole je vskutku nádherné místo na Zemi. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že dokonalé. Neviděl jsem krásnější město a pochybuju, že takové někde existuje. Historie, umění, kultura na vás dýchá odevšad (i jeden McDonald byl v naprosto impozantních prostorách). Ani celý měsíc by vám nestačil na to, abyste si prošli detailně úplně všechno. Historická část města je poměrně rozsáhlá, ale všude se dá pohodlně dojít pěšky. Není hyzděná množstvím hyper-supermarketů, amerických fastfoodů (jako např. Praha), což je opravdu výjimečné.
Nejvíc památek nepochybně prozkoumali Klára s Kubou a ke konci už se zdáli mírně přesyceni. Doprava v Římě je řešena docela zajímavě. Dominantní jsou vlaky, které z center směřují do okrajových částí, blízkých měst a samozřejmě k moři. V závěsu je metro, které má pouhé dvě trasy a autobusy. Tramvaje nejsou tolik rozšířené.
Náš privát
Jak už jsem psal v minulém reportu, bydleli jsme poblíž centra. Náš dvoupokojový byt byl součástí staršího baráčku s terasou na střeše. Obě místnosti, ve kterých jsme přebývali, měly vysoký strop, takže dvě ze čtyř dvojlůžek byly umístěny nahoře. V jednom pokoji byla klimatizace, v druhém bohužel chyběla, proto tam nebylo úplně nejpohodlnější spaní. Ondra s Vláďou museli ulehnout na zem. Přestože jsme především ráno a večer bojovali o každý metr čtvereční, nenastala žádná ponorková nemoc nebo něco podobného. Sešla se totiž dobrá parta. Snad jenom úklid jsme kapánek zanedbávali, ale na nepořádek se dá celkem rychle zvyknout, takže ani tohle nás nerozhodilo. Večery jsme si zpříjemňovali hrami, oslavami všech možných narozenin a když už byla nějaká ta chvilka nudy, nastoupila na řadu televize a s ní buď atletika nebo komisař Rex v italském podání.
Ve Frascati jsme noční život moc nepěstovali. První party byla dost slabá a bez dokoupení zásob by tam část z naší výpravy asi nevydržela. Zakončovací večer (song party) byl sice strohý na pochutiny, respektive nebyly žádné, avšak velmi chutné víno teklo proudem. Alespoň já jsem měl ten pocit, jelikož zbytek páteční noci už znám jenom z vyprávění a druhý den jsem nemohl chodit.
Napsal Hidoshito
Takemiya Masaki se nechal ochotně vyfotit z části česko-slovenské výpravy