Byl jsem u profesionálky

Z Vídně přišla zpráva, že paní Kobayashi Chizu bude od podzimu pokračovat ve své evropské misi tentokrát v Paříži. Připomeňme, že při svém pobytu v goisticky nepříliš rozvinutém Švýcarsku dovedla dva své studenty tak daleko, že se letos stanou insei v Nihon Ki-inu. Její působení ve Vídni vytáhlo Lothara Spiegla až k rakouskému titulu a Victora Lina k 4. danu. Přinášíme vzpomínku na její vídeňské kursy z jednoho nejmenovaného blogu: (more…)

Předturnajová úvaha pragocentristy aneb kam za hraním

Posunutím termínu turnaje ve Frýdku-Místku nám doma vzniklo nečekané dilema. Mám pocit, že obsahuje některé obecné prvky a třeba i náznaky odpovědí na otázky ohledně množství hráčů na některých turnajích.

Oč jde? Zmíněným posunem se F-M dostal do termínové kolize s námi původně plánovaným turnajem v Erlangenu u Norimberka. (more…)

Článek o Číně – jaké to bylo a nebylo

Den první (druhý) – pátek

Po problematické cestě do Číny, kam jsem díky zpožděnému letadlu z Prahy dorazila o den déle (což znamenalo propásnutí opening ceremony v krojích místních menšin) a ještě k tomu bez zavazadla, jsem dorazila konečně asi hodinu před půlnocí na místo, tj. na letiště do Dali, kde na mě čekal nejspíš Mr. Chen a dvě Číňanky. Dovezli mě do hotelu, tam mě dovedli na pokoj, řekli mi, že snídaně je od tolika do tolika a hraje se od desíti hodin dopoledne. To, že jsem jim sdělila, že mi cestou ztratili zavazadlo, je buď nezajímalo, nebo mi nerozuměli. Angličtina uvítacího výboru byla ještě horší než mizerná.

Den druhý (třetí) – sobota

Při odchodu ze snídaně mě zastavil nějaký Číňan, jak jsem se později dozvěděla, další organizátor, dal mi visačku vážící se k turnaji a nějakou knížečku, nejspíš program celé akce. Bylo devět hodin ráno, za hodinu se mělo začít hrát. Neumíte si však představit stav, ve kterém jsem se nacházela. Nejen že jsem byla „lehce“ vystresovaná tím, že stále nevím, kde mám svůj kufr… Zjistila jsem totiž z toho programu, že se vlastně účastním profesionálního turnaje a ani ne za hodinu zasednu k partii s nějakou profičkou. Mé další kroky tedy vedly na pokoj (s krátkou zastávkou na recepci, jíž jsem svěřila nalezení a dodání mého zavazadla), kde jsem hledala uklidnění, nalezeno však nebylo… Nachýlil se čas a já jsem se se srdcem v žaludku vydala zpět ke hracímu místu. Goban, u kterého jsem měla hrát, jsem našla snadno, mé jméno Číňani zanechali v latince… (stejně jako Shikshinino jméno, ostatní jména byla ve znacích). Má budoucí soupeřka již za stolem seděla. Po rychlém zjištění, že nejspíš anglicky rovněž neumí, jsme se pozdravily úsměvem. Čas se zřejmě nachýlil, nějaký další Číňan, kterého jsem odhadla na rozhodčího (?), měl krátký proslov (čínsky). Má soupeřka se koukala stejně nechápavě jako já, tak jsem odvodila, že Číňanka to nejspíš nebude… Pak jsme začaly hrát. Partie skončila cca za půl hodiny díky mých neznalostí joseki apod. Poté mě tam odchytl nějaký Francouz (jmenoval se Max), který žije již nějaký čas v Číně a na turnaji byl jako novinář, psal článek pro nějaké francouzské forum o go. S pomocí jeho čínské přítelkyně jsme sehnali Jujo Jianga (9d, manžel Rui Nai-Wei), který mi partii (výtečnou angličtinou) okomentoval a od koho jsem se dozvěděla, avšak nezapamatovala, s kým jsem vlastně hrála. Následovalo přerušení partií a hromadný oběd. Cítila jsem se opět velmi nejistě, protože mě jako snad jedinou hráčku posadili k organizátorům… Po obědě jsme vyrazili s Maxem a jeho přítelkyní do města, které bylo plné turistů, pracujících Číňanů a samozřejmě obchodů pro turisty. Po společné večeři jsme se hromadně stěhovali do dalšího hotelu, který se nacházel půl hodiny cesty od toho prvního, v nádherném prostředí u jezera obklopeného vysokými horami.

Den třetí (čtvrtý) – neděle

V neděli se hrálo další kolo, s tím, že počet hráček (16) zůstal stejný, jelikož 8 nasazených v sobotu první kolo nehrálo. Já jsem opět trochu rýpla do „akce kufr“, to, že jsem ho ještě neměla, mě začalo mírně znervózňovat, to, že jsem byla jediná, koho to znervózňovalo, mi moc nepřidalo. Na recepci mi však mnoho nerozuměli, naštěstí jsem konečně objevila Číňanku organizátorku, která lehce angličtinou vládla. Svěřila jsem to tedy do jejích rukou, moc mile mě uklidňovala, ale večer, když jsem se zajímala, v jakém bodě celá akce vězí, odbyla mě tím, že na letišti dnes nikdo telefon nebral a že v neděli nepracují, že to vyřešíme zítra. To ale nebylo moc příjemné zjištění, v pondělí ráno jsme se totiž měli opět přesouvat, tentokrát již z Dali pryč, do města Kunmingu, vzdáleného asi 5 hodin busem. No nic se však asi dělat nedalo. Začala jsem se také zajímat o peníze, které mi měli dát za letenku z Prahy do Pekingu, slíbili, že mi je dají poslední den a přislíbili místo chinese money dolary. V tu chvíli celkem uspokojivá informace.

Dopoledne jsem strávila sledováním partií se Shikshinou a Korejkami, které již také vypadly. Shikshina prohrála s Číňankou 1d (sama však říkala, že je very strong, partii však ukázat nechtěla). Po obědě jsme se s ruskou reprezentantkou, Maxem a jeho slečnou opět vydali do města, tentokrát už jsem si tam chtěla koupit nějaké věci na sebe, přece jen jsem se už čtvrtý den ve stejném oblečení necítila moc dobře. Nebylo to však možné, turistické obchody nabízely pouze prapodivné hábity určitě ne na běžné nošení, nic jiného jsme nenašli. Alespoň Shikshina se vrátila z výpravy uspokojena, nakoupila čínský čaj pro svého učitele a přátele. Večer byl pak výjezd do nočního Dali, dostali jsme asi hodinku a půl rozchod, tak jsme s Maxem zavítali do nějakého podniku, dali jsme si Dali-beer a zahráli si partii. Tato partie byla pro mě také ta poslední, kterou jsem si v Číně zahrála. A opět jsem ji ani nedohrála do konce…

Den čtvrtý (pátý)

Díky přesunu do Kunmingu se tento den nehrálo a byl oficiální free day. V časných ranních hodinách jsme vyrazili z Dali vstříc Kunmingu. Cesta dlouhá, ale byla pastvou pro oči. Vedla totiž skrz nějaké hory, tu a tam se objevila řeka nebo malá zemědělská vesnička s políčky, na kterých pracovalo mnoho lidí. Vskutku romantické výhledy. Město Kunming již tak malebně nevypadalo. Zprvu působilo jako jedno velké prašné staveniště, zvláště v místech, kde se nacházal náš další hotel (který byl ovšem ok, ani v něm nebyla tolik zima jako v předchozích – na pokojích měli zavedeno topení). Krátce po příjezdu jsme měli oběd, kunmingská kuchyně mě nadchla, náš stůl obsahoval oproti Dali mnohem větší poměr masa a méně nakládané a vařené zeleniny, které tolik neholduji. Na tomto prvním kunmingském obědě jsem se definitivně přifařila ke Korejkám, které byly všechny moc fajn, stále se smály a tak. Po obědě mě vzali s sebou na bowling. Hrálo se o limonádu, náš tým měl po skončení této kratochvíle příjemné občerstvení zdarma. Poté jsem se opět vydala na průzkum po obchodech, okolí hotelu ale bylo mimo centrum a vypadalo spíš jako nějaká chudá čtvrť, kde byly pouze stánkoví prodavači s nepříliš lákavým zbožím. Opět jsem neuspěla. Na recepci jsem se večer dozvěděla, že o kufru zatím nic neví, že jim opět nikdo nezvedal telefon. Už jsem se rozhodla pro další den vložit do věci sama (což, jak se brzy ukáže, jsem měla udělat hned).

Den pátý (šestý)

Pro nehrající hráčky bylo pro dnešní den připravené hromadné sightseeing (placené), nezúčastnila jsem se ho však, nevím, jaké bylo. Já jsem se vložila do akce kufr. Na recepci jsem řekla, že chci, aby na letiště zavolali hned přede mnou, že jim nevěřím a tak vůbec jsem ztropila trochu scénu – a fungovalo. Za chviličku už jsem mluvila s nějakou slečnou z letiště, která mi oznámila, že kufr již od soboty trůní v Pekingu na letišti. Neuvěřitelné. Tak jsem si udělala obrázek o čínské ochotě pomoci jiným… Dohodla jsem se, že mi ho pošlou do Kunmingu. Hurá, byla jsem tak šťastná. Odpoledne jsem šla tedy opět s Maxem a Shikshinou do centra a užila si celkem bezstarostnou procházku. Večer jsem pak obdržela slavné zavazadlo (menší komplikace už ani nezmiňuju). Konečně se dobře spalo, dokonce jsem neměla po několika dnech bezesnou noc…

Den šestý (sedmý, poslední)

S velkým potěšením a uspokojením jsem si během snídaně vychutnávala obdiv ostatních, kteří byli na větvi z toho, že mám na sobě něco jiného než zbylých x dní. Vypadat zas jako normální člověk bylo moc fajn. Odpoledne jsem se vydala do centra vyměnit zbytek peněz a díky předchozím zkušenostem jsem se nenechala hned odbýt a peníze jsem šťastně, pravda, ne asi s nejlepším kurzem, vyměnila. Poslední chvilku jsem strávila v místním expo-parku, který byl plný různých druhů zahrad a miniatur čínských staveb. Přišlo tedy i trochu na turistiku. Večer jsem pak dostala slíbené peníze za letenku, rozloučila jsem se s Korejskou výpravou, odlétali již v noci. Pak jsem mohla jít balit. Domů jsem se těšila tak moc, že jsem skoro ani nemohla usnout.

Den sedmý (osmý, odlet)

Cesta zpět již proběhla bez větších komplikací.

O turnaji (informace od Shikshiny)

Tento druh MS žen Číňani pořádali asi po třetí. Shikshina se účastnila všech „ročníků“ (nedělá se pravidelně). Jako druhá hráčka za Evropu snad jednou, snad víckrát hrála Diana K. (nejsem si už jistá). Finále se bude hrát v květnu příštího roku, bude v něm hrát má Korejka a ještě jedna (myslím 4d). Podrobnější výsledky nevím, jak jste asi viděli, vše na netu ve znacích, ale psala jsem orgům, možná mi je pošlou, ještě chci zkusit Shikshinu.

Napsala: Klára Žaloudková

Měniči černobílých pozic

Vídám občas velmi zábavnou a nepochopitelnou situaci. Kdo neví o co jde, může být poněkud šokován všemi souvislostmi, které na první pohled unikají.

U stolu sedí člověk. Téměř se nepohybuje a již dvě minuty civí před sebe. Pak se podrbe na hlavě, dvakrát se zhoupne na židli a sáhne před sebe. Na stole leží velký čtverec a na něm spousta bílých a černých předmětů. Člověk trochu změní rozestavení černých a bílých předmětů ve čtverci.

Naproti němu sedí jiný člověk. Řekne „hmmm” a podepře si rukama bradu. Asi za minutu i on sáhne před sebe a změní pozici.

Takhle se oba střídají celkem asi tři hodiny. Občas od stolu jeden z nich odejde, na cigáro, na záchod, nebo se jen tak protáhnout. Jinak ale stráví několik hodin v kuse měněním pozic. Měnění pozic dokonce končí výsledkem, jeden z měničů třeba vyhraje a jiný prohraje.

V místnosti je podobných dvojic více. Třeba i několik desítek. Nebo stovek.

Všichni dělají to samé. Několik hodin koukají před sebe a mění pozici maličkých černých a bílých věcí na čtverci.

Mohli by jet na výlet, venčit psa, podívat se do muzea, shlédnout premiéru v divadle. Ale kdepak, oni sedí u stolu a konají něco neuvěřitelně zbytečného.

Jsou tam lidé mladí i staří, děti, ženy (těch je méně) a muži, lidé různých barev pleti.

Někteří museli přijet z veliké dálky, aby mohli měnit pozice. Určitě si museli vzít dovolenou a zaplatit cestu a ubytování, aby se mohli velkého měnění pozic zúčastnit. Kdo se chce měnícího klání zúčastnit, musí dokonce zaplatit vstupní poplatek.

Při bližším ohledání zjistíme, že měniči pozic jsou různě zruční. Někteří jsou opravdovými mistry, jiní jsou dost neobratní.

Na chodbě před měnící místností kdosi prodává literaturu o měnění pozic. Knihy nejsou levné a pro laika jsou naprosto nesrozumitelné. Měniči o nich ale zasvěceně hovoří a navzájem si je doporučují.

Není viditelná úměra mezi množstvím knih o měnění pozic, které kdo přečte, a jeho zručností (oni říkají sílou). Někdo má doma plnou knihovnu s publikacemi o pozicoměnění a je na úrovni neobratného začátečníka, jiný má knih méně a je takzvaný mistr.

Existují měniči, kteří mění již desítky let a stále jim to moc nejde, jsou měniči mladí, skoro děti, kteří jsou mimořádně dovední. Asi na to bude nějaký druh talentu.

Nedá se vysledovat ani profese, povolání, charakteristické pro měniče.

Někteří mění pozice profesionálně. Těch je málo.

Jinak mezi amatérskými měniči najdeme nezaměstnané, topiče, řemeslníky, ale i novináře, manažery, lékaře. Lidi chudé i velmi, velmi bohaté.

Měniči jezdí na dovolenou měnit. Zatímco jiní se válí u moře nebo zkoumají džungli v Kostarice, případně jezdí na kole po Šumavě, měniči jezdí na turnaje v měnění pozic. Berou si na to dovolenou, po měnění (oni tomu říkají partie ) se o tom baví a zkoumají, co kde mohli měnit lépe.

Na závěr velkého turnaje v měnění pozic dostane zlomek počtu účastníků cenu.

Zbytek se pochválí, jak jim to pěkně šlo, případně skuhrají jak jim to nešlo.

Někteří říkají, že se na měnění můžou pěkně vykašlat, stejně jim to nejde, a u moře, v kostarických pralesích nebo na Šumavě je přece také hezky. Nebo že mohli jít s dětmi do ZOO, do kina, projet se na kolečkových bruslích nebo se opít, a místo toho promarnili tolik času a stejně se jim nedařilo. Na dalším měnícím klání je ale zase uvidíme.

Měnění proniklo i na internet. Přestože si měnič může zahrát skoro zadarmo od počítače z domova (nebo v práci), přesto neváhá a jede třeba přes půl Evropy na nějaký turnaj, kde stejně nic nevyhraje. A to dělá rok co rok.

Opravdu, nevymyslel jsem si ani písmenko!

Tak, a příště třeba o rybářích (sběratelích známek, hráčích petanque, čtenářích Blesku)…

Napsal a ze svých osobních stránek propůjčil White Dog
Děkujeme

Kapitoly z dějin go u nás

Před několika lety v plzeňském go klubu jeho tehdejší předseda Jiří Beran inicioval výzkum historie go v Plzni. Brzy poté, kdy byl tento zpočátku skromný projekt zahájen, se začaly objevovat nové a nové skutečnosti a náš zájem se rozšířil na celé území našeho státu. Při zkoumání a konzultování nově získaných faktů jsme zpočátku narazili na nezájem akademických kruhů, nicméně po nějakém čase jsme přeci jen získali několik vědecky erudovaných spolupracovníků, kteří nám pomohli posunout celý výzkum výrazně vpřed. Přesto i teď, po několikaleté usilovné práci, si připadáme být stále na počátku. Dosud jsme své objevy neprezentovali na veřejnosti, dá se říci, že jsme je přímo tajili, vedeni obavou z nepochopení. Nyní, když jsme si ohledně dějin go u nás vytvořili přeci jen jakýsi rámcový obraz, rozhodli jsme se pro publikování našich dosavadních výsledků. Od tohoto kroku si především slibujeme vzbuzení většího zájmu nejen mezi širší odbornou, ale i laickou veřejností. Proto naše práce není přísně vědeckého rázu a prozatím jsme raději zvolili formu populárně naučnou.

Celý článek

Připravil: Jakub Mírka

Krátké info z domova

Včera v odpoledních hodinách odvysílalo rádio Impuls zajímavý rozhovor s maminkou Ondřeje Šilta. Tématem bylo: „Máte doma génia?“. Exkluzivně pro naše čtenáře byl pořízen kratičký “výpis“ toho nejlepšího o jedničce českého go. Zdaleka to však nevystihuje živý rozhovor, který se nesl v kouzelném duchu.

< ?xml:namespace prefix = o />
Dej mi počtu!

…..

Ondra jako malý nechtěl pohádky, on vždycky říkal: Dej mi počtu! …. jako malého ho hrozně bavila matematika ….

…. Ondra nastupoval do první třídy už s náskokem …. (pozn. Hidoshita: škoda že to nedotáhl)

… No ano, ve škole s tím měl někdy problémy, když třeba vypočítal úkol nebo nějaký příklad dříve než ostatní …… , ale paní učitelka byla hodná, vždycky přišla a dala mu další.

…..

Už odmalička jsme věděli, že je trošku jiný.

…. ano, ovlivnilo to běh u nás doma. Všechno se točilo kolem něho.

…..

No a paní Šiltová, po kom si myslíte, že je tak geniální? No, podle mne je to dar! Dar od Boha.

…

No a myslíte, že s tou svou inteligencí měl někdy problémy, nebo mu to jen pomáhalo? No já si myslím, že on to se svou inteligenci neměl vždycky lehké. To víte, když jste něčím zvláštní, tak vám okolí vždycky závidí.

…….

!!!Celý rozhovor byl nakonec v psané podobě objeven, viz odkaz nahoře.!!! (některé pasáže jsou však kráceny nebo upravovány)

Spolupracoval: Bruno

Rok 2006

Co nás v novém roce vlastně čeká? Je toho skutečně mnoho a začíná se jako každý rok pěkně zostra! Na první pátek v lednu je připravena kvalifikace na evropský Ing Cup, který se tentokrát koná v Rumunsku. Česko má opět zajištěny dvě místa. Největším favoritem je bezpochyby Ondřej Šilt a o druhé postupové místo se určitě pokusí v loňském roce vynikající Jan Hora. Ale nic zadarmo jim nedají “staří” matadoři Radek Nechanický a Vladimír Daněk. Zbytek osazenstva bude s největší pravděpodobností odsouzen do role statistů.
Pražským turnajem (21.1.) bude znovu odstartován kolotoč zvaný Grand Prix ČR 2006. Loňský triumf obhajuje Radek Nechanický.
Po jednoleté odmlce se přihlásí ke slovu Oza Cup v Amsterdamu, který hostí nejlepší hráče v Evropě. Velká výprava se chystá i od nás.
Důležité budou letos turnaje v Blansku, Plzni a Novým Boru, jelikož jsou určeny jako kvalifikační pro mistrovství ČR. Loňský titul obhajuje Ondřej Šilt a má tak zajištěnu účast v hlavní desetičlenné skupině.
V březnu se uskuteční poprvé v Česku mistrovství republiky studentů (VŠ), které zajistí vítězi hrazený pobyt na evropském šampionátu této kategorie. V úvahu přichází někdo ze čtveřice Hora, Brunner, Kostka, M. Jurek. Taktéž bude odehráno MR žáků a juniorů, kde jsou horkými favority Ondřej Fidrmuc (do 18 let) a Lukáš Podpěra (do 12 let).
O letních prázdninách nás čeká go kongres neboli mistrovství starého kontinentu. Bude jej hostit apeninský poloostrov, konkrétně krásná metropole Řím. Můžeme se sice rozloučit s finančními cenami, protože nejspíš žádné nebudou, ale zato nás čeká slunná Itálie s přenádhernými památkami. Možnost vyrazit k moři bude o volných dnech určitě velkým lákadlem. Takže už pomalu začněte šetřit korunky (eura) a “pracující” zajišťovat nezbytné dva týdny volna.
Na konci srpna “příjde ke slovu” tradiční soustředění, které se uskuteční v Bystré u Poličky a následně turnajový svátek v prvním týdnu měsíce září – brněnská Toyota Tour! Nesmíme též zapomenout na druhý ročník Czech Masters v Karlových Varech, které přivítá čtyři nejlepší hráče podle ratingu. V rámci tohoto podniku se nově odehraje i turnaj GPČR.
Podle nepotvrzených informací by se měl v letošním roce na české území dostat turnaj zařazený do kategorie European Cup.
Téměř stoprocentně bude pokračovat dětská Grand Prix, odehraje se mistrovství ČR párů a žen. Favoriti těchto kategorií nejsou zcela známí.
Na mistrovství světa do Japonska vycestuje Ondřej Šilt a na svůj první profesionální turnaj (LG Cup) se podívá Radek Nechanický.
Snad jsem na nic nezapomněl, i tak nás čeká neskutečně nabitý program a já osobně věřím, že bude pro české barvy úspěšný!